Nevyčerpatelnost

 

Od dětství je Petr Nikl obklopen tvůrčí atmosférou. Umělecké tvorbě se věnovali jeho rodiče i prarodiče. A snový, idylický svět dětství se dodnes promítá do jeho vlastní tvorby. Tvorby, která kromě malby zahrnuje i hudbu, divadlo či ilustraci. Všechny oblasti, které jsou od malička lidským bytostem tak blízké, ale postupem času je mnoho lidí vymění za jiné, plánované činnosti.

 

„Nedělám si velké plány, dělám jen to, na co mám momentálně chuť. Je to řada drobností, které se odvíjejí samospádem, sdružují se a fúzují do divadla, do hudby nebo jinam. Z jednoho postupně vyplývá to druhé a já dělám spojku. Z pohledu zpět se něco z toho může jevit jako plánované, ale není. Nevzrušovalo by mě to,“ uváděl v rozhovoru Petr Nikl v roce 1995. A dnes k tomu dodává: „Ano. Neplánuji. Nechávám možnosti samy přicházet. Je to velké dobrodružství. Jinak to ani nemohu dělat, pokud chci zůstat otevřený.“

 

Niklova tvorba oslovila veřejnost už v 80. letech v rámci studentských výstav Konfrontace. „Tehdejší jeho obrazy byly poznamenány vzpomínkou na lidskou něhu ochraňující bezbranné mládě lidských i zvířecích bytostí,“ popsal Niklovo dílo v té době teoretik Ludvík Hlaváček. V roce 1987 byl Petr Nikl jedním ze zakládajících členů skupiny Tvrdohlaví, která byla pro něj i jeho tvorbu názorově důležitá. „Byla to bouřlivá interakce, když započtu Václava Marhoula, deseti vyhraněných a kontrastních osobností, mezi nimiž to dodnes názorově jiskří. Více než vyprofilovanou skupinou jsme byli sloučeninou individualit a tato rozdílnost mne velmi bavila. Naučili mne mluvit o něco hlasitěji. Vyvenčili mou introvertnost,“ popisuje Nikl.

 

 

Pak přišla 90. léta. „Byla to euforická doba, která bohužel začala po roce 1995 vyvětrávat. Těch prvních šest let po revoluci jsme měli velkou šanci stát se kulturním evropským centrem. Bohužel duševní bohatství dlouhodobě nikdy většinově nepředčí materiální touhy. Lidé jsou stále stejní. Ale na začátku devadesátých let jsem byl ve velké euforické bublině. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se do této doby svým věkem třiceti let, ve kterém se vše kolem i ve mně samém rozehrávalo, trefil. Celá země voněla od hlavy. Aby se prezidentem stal nearogantní citlivý člověk z kulturní sféry, nezahrávající si s mocí, tomu bohužel musí předcházet dlouhodobá totalita.“

 

Právě v 90. letech se Petr Nikl několikrát ocitl mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 1992 získal čestnou cenu, v roce 1995 se stal laureátem. Ocenění převzal, jako čtyři vítězové před ním, na Pražském hradě z rukou Václava Havla. V rozhovoru pro Lidové noviny tehdy Nikl uvedl: „Je pro mne závazné tuto cenu dostat. Motivuje mě k další práci. Je potvrzením toho, že mé pokusy mají nějaký kód, skrze který komunikují s ostatními, a to je pro mne důležité. Zároveň je ale cena další nástrahou k ztvrdnutí, a tak mě snad rozreaguje.“ Díky ceně měl pak Petr Nikl možnost strávit tři měsíce v kulturním centru Headlands u San Franciska. Mohl tak podle svých slov „vnímat sebe v jiných proporcích díky ‚Novému světu‘ a v bezprostřední blízkosti s živlem Pacifiku.“

 

Ve sbírce Magnus Art se od Petra Nikla nachází dílo Chobotnice z Headlands. „Chobotnici jsem ze sebe v Headlands udělal pomocí dlouhých dužinatých řas a velké dýně. Tichý oceán po bouři občas vyvrhne hromady mořských kelpů, dlouhých až čtyři metry. Svůj chobotový taneček jsem nechal vyfotit na vršku kopce s pozadím záhadného Pacifiku.“

 

Ve stejném roce byl Petr Nikl fascinován také postavami v obludáriu, které ve svém díle zvěčnil. Do sbírky Magnus Art tak pronikl i trpaslík Flip. „Portrét trpaslíka Flipa jsem spolu s ostatními účastníky obludária ve větším cyklu namaloval v Praze podle fotek z amerického filmu Toda Browninga Freaks z roku 1932. Později jsem na Coney Islandu u New Yorku často pobýval v místech bývalého obludária.“ Proč jej zaujali zrovna trpaslíci? „Zajímal mne ale pouze tento druh zvláštních trpaslíků, pocházejících z Yucatanu. Neměli velkou hlavu, byli celkově velmi malí. Zamiloval jsem se do jejich průzračného pohledu a průsvitného těla,“ uvádí Nikl.

 

Od 90. let se tvorba Petra Nikla nemění, ale rozvíjí. „Neustále rozvíjím několik témat. K některým se vracím víc. Snažím se ohledávat svou existenci v čase a svět kolem mne z různých úhlů pohledu.“ Po získání Ceny Jindřicha Chalupeckého se Petra Nikla v rozhovoru do novin ptali, proč se neustále vrací k tématu věčného dětství, zda je to posedlost tématem, nebo nechuť přijmout dospělost. „Jestli je dospělostí pevný vztah k věcem a k životu, tak to druhé. Snažím se jen vidět všechno jako poprvé. Je to těžké. Mám mnoho návyků. Koušu si nehty,“ odpověděl tehdy. A co jej inspiruje dnes? „Netvořím si žádný ‚svůj‘ svět. Snažím se jen zůstávat v němém úžasu. Příroda je lidskou fantazií nepřekonatelná.“